BARBARSKÉ POTPOURI POD ČAKANEM (IV.)

Ach, pod čakanem divných písní slyšet – –

Kdo postál pod ním, ví to.

Leč v každém z těch truchlých už mrtev cit,

pro píseň nemohou se roztesknit – – –

a toho bývá jim líto.

Ach, pod čakanem plakat nelze, nelze –

a proto ni zuby skřípat

a proto ni žíti a zemřít ne,

vůle tam všechno odmítne:

i poslední, zoufalý výpad.

Ach, pod čakanem bolestno příliš je,

neboť bolest tam necítiti.

Jenom jaksi kradmo – děsně – ó děsně! –

chtěl bys žíti zimu, chtěl bys žíti vesně.

Leč „chci“ v srdci nezanítí.

Já když jsem pod čakanem stál,

hlasy bylo slyšet opodál.

Slyšel jsem – vítr vál, pak stál –

jak netečně sluch můj slova ssál,

a jak jsem je slyšel, dávám je dál

vám blízkým i vám opodál.

Já nevím, čím jsou; vás nechť hřejí

– ó duše moje, ty Boha chval –

mě hřáti už neumějí.