BARBARSKÉ POTPOURI POD ČAKANEM (V.)

Ty noci, jež nade mnou visíš, věz,

že důvěra kotví ve mně, neb trpím

a vím, že je krásné bolest žít.

Hučí nade mnou potoky běd,

hučí tvojí tmou,

pro jeden nedosažitelný květ

prsa se bolestně dmou.

Ty noci, jež jdeš a v nelásce

ni balšámu nedáš, ni útrpné rány,

buď dík ti za to, neboť určeno,

bych vytrpěl útrap všech.

Až nebude bolesti v šírém kolu,

jíž by nebyla zjihla má ctnost,

pak smích se ohlédne po mém bolu,

ve zraku žárlivost.

Neboť zamlklé poznání nouze mé

už nebude mátožných nadějí krmí

a v pokorných úklonách nebude,

co bys podezřel úplatkem.

A budem-li kvésti, pokvetem,

abychom odkvetli,

a štěstí, jež pyšní se před světem,

ať vnitř, obět skepse, tlí.

Hučí nade mnou potoky běd,

tmou hučí, světle mží.

Lečkou je nedosažitelný květ,

zle nastraženou lží.

Ale ctnosti, jež zjihly mou bolestí,

i ve světle hoří – a v tmě

se rozžhaví v běl, dají dokvésti

vám všem v štěstí bolestné.