BARBARSKÉ POTPOURI POD ČAKANEM (VII.)

A nikdy, nikdy nechci rozumět:

ne když se připozdívá,

ne za svítání, ne když den,

ne otrok a ne svoboden.

Když zkáza – ať zle je divá!

Strašně se připozdívá.

Na vzdory ztrátě všechno chci

tak hrozně, že musím míti,

a odpírám smrti vztekle,

proto budu žít, budu – byť v pekle!

Stroze vůle svítí:

Chci, mám, budu míti.

Vše vichřice ledná zmrazila.

Furií touhy znova

dech tvořím ve stvolu umrzlém

a modlitbu marnou, kterou k nebi šlem.

Mám zbraň proti všemu: slova,

pyšná, rouhavá slova.

V hubených slovech askese

a v břichatých slovech pýchy

a ve slovech křečových bezmocného vzteku

do splnění marností svojích teku

vydrážděn v žíravé smíchy,

pln urážek, rouhání, pýchy.

Pod čakan postavil zhoubce mě.

Žeť, hlupák, dal tam zhoubci rašit.

A! Však mě pověsí jednoho dne!

Peklo s nebem se o mě nedohodne,

půl v anděla, půl v ďábla zašit,

budu jej v šílenství strašit.

– Peklo s nebem v jedno – toť příliš zlé,

půl ďábel, půl anděl – kam patří?

Dlít nesmím, dí kat, kde mé oběti,

mně zavřeno nebe i podsvětí! –

– Kam že kat jen patří? –

– Chachacha! Kam patří?