BARBARSKÉ POTPOURI POD ČAKANEM (VIII.)

Prchá sen,

je den, je den.

Stihá mě pod šibenicí.

Klnutí táhlá pode mnou,

klnutí hluchá nade mnou,

obé bělounkých myšek zvící.

Klnutí hrozné teď se mstí

za popírané bolesti – – –

Příkoří

mi hovoří

o malých, zbabělých vztecích,

které se planě toulaly.

– Toulaly, brachu můj, toulaly –!

V jakých jen žils to věcích?

Víš, co je němý stydný vztek?

A ptačincem byl pelyněk. –

Prchá sen,

je chmurný den

nad mrtvým, jenž někde leží – – –

Hlas volá s hůry: Msta je má,

pokoř se, pokoř, msta je má!

Kdo pomstu smýšlíš, radš nežij!

Bázeň má, velká, se tetelí.

Zpronevěřil jsem se příteli.

Přede mnou úhor leží.

Tvou vinou, zrádce! – Nežij!