BARD NÁRODA!

Struny popraskaly, nástroj výpad’ z ruky;

smrtelný je pěvec, nesmrtelné zvuky;

naslouchá jim národ, srdce se mu chvěje,

neb z těch zpěvů zní mu vlastní epopeje!

V nich žil celé věky, třeba pokořený,

jimi život dýchal, ve jhu zapřažený;

v kruhu rodiny a v tlumu svojich dětí

slýchával v nich novou dobu přicházeti.

Do soumraku z nich mu ráno prosvítalo,

na nich nadějí se srdce, zachytalo;

do rukou zas jeho správa se mu vrátí,

a kde Otci vládli, bude panovati!

Až zavolal Osud k velké, slavné chvíli,

tu ty zpěvy Barda slavněj’ hlaholily;

zněly jako bouře stepí do Sibíře,

k břehům Francie až přes Evropy šíře.

Na Sever i na Jih, přelétly hor témě

ve válečné ryky, do zákopů země,

rozjiskřily zraky, zocelily paže:

„Za dědictví Otců“ jako zákon káže!

Tak.jsme Svobodu svou s plesem pozdravili,

u Tebe jsme vděčně krok svůj zastavili;

Na Tvé drahé skráně vavříny pak kladli,

a Tys viděl národ Svobodou svou zmládlý! –

Proč teď odešel’s nám, Barde nesmrtelný?

v hoři u Tvé rakve stojí národ věrný:

struny popraskaly, nástroj pad’ Ti z ruky,

však Tvých zpěvů, Barde, nesmrtné jsou zvuky!

Věčně budou zníti celém po národě

jako za poroby dále ve Svobodě;

z hrobové i dálky hlas Tvůj se nám vrací

do všech pokolení, do všech generací.

Ten Tvůj odkaz z dubna, proklamace vroucí,

z věčna odráží se, echa nehynoucí,

a my zvedáme dnes v bolestné své muce

u Tvé rakve znovu k přísaze své ruce:

„Zůstaneme pevně, kde stanuli Otci,

neustoupit o píď násilí ni moci:

lásku k Vlasti v srdci, Tvoje věno,

na rtech povždy Tvoje nesmrtelné jméno!“