BARDŮV STESK.

Tak dávno, dávno tomu!

Vše kryje mlha šedá!

Ani paprsku, ani paprsku

již proniknouti nedá! –

Ó časové, ó doby,

proč ničíte i hroby?

Proč smrti to má podléhat,

co dávno zašlo tiše spat, –

i v naději snad vroucí,

že nový den – že nový den

zaplaší tento šerý sen,

a vzejde u jitro skvoucí...?

Proč ničíte i hroby těch,

co všechno ve sny kladli,

ach, ve sny krásné o světu,

co vedli kvítky k rozkvětu,

by nikdy neuvadly.

By lidstvo na vždy blažily, –

by hlásaly, co zažili

ti, co je sili, co je sili

do duše svého rodu,

za pravdu, za svobodu!...

A všechno, všechno minulo,

a všechno, všechno zhynulo,

ty květy odkvitnuly,

a s vodou odplynuly

ty hořké slzy přemnohé,

co lily oči ubohé, –

ta krev, co ňadra pnula,

kdy nadějí se hnula! –

Ni jeden rov tu nezůstal

nám v širém, tichém poli,

by dětem přísně vzpomínal

ty dávné otcův boly, –

by dětem přísně vzpomínal,

jaký to bol, jaký to žal,

když děti vlastní – děti vlastní!

rostou pro nevoli...

Ni jedna – jedna mohyla

nám z bitev slavných nezbyla,

by otcův děti učila,

jak pro volnosť a víru

se umírá to v šíru, –

jak těžko žít a hynout milo,

kdy blaho vše nás opustilo,

kdy jména česť nám odjal vrah,

a šlape naši Matku v prach...

Ó časové, ó doby,

proč vzali jste nám hroby? –