BAREVNÁ OKNA.

V podzimním odpoledni,

kdy slunce, plozením leta zemdlené,

daleko někde nad hlubokými lesy

melancholicky se potácí,

pokorná modlitba opuštěného v zelených mhách,

duše má toulavá bloudí hlubokým údolím,

nepozorována laněmi, tančícími na lukách,

a reflex ospalého světla, prolamovaný listím,

ji líbá na zamyšleně skleslé rty

a na vzpomínající, bledé čelo.

Daleko někde

v zapadlých časech staré kultury,

a dávno zapomenutých chvílích

lehounce zvedá se sympathická měštka

od dubového stolu a otevřeného passionálu,

a vzdychajíc smutně po muži, zabitém v bitvě,

a bezcílně otvírajíc zaprášené okno,

naklání se

a nemocně patří na pustou ulici

a na gothické štíty domů,

přes jejichž zbožně malované fresky

churavý měsíc

fascinující vrhá světlo...

A měkké, dlouhé ruce bledé vdovy

jsou jako průsvitné paprsky luny

a jako pruhy slunečního světla,

žlutavě lomeného zeleným listím,

usýchajícím na zapomenutých stromech

v podzimním lese.

A zdlouhavá píseň mé toulavé duše

zní lehkým sloupovím lesního chrámu

jak vdovin pláč při otevřeném okně,

jehož barevnými skly

smířlivě propadává měsíční světlo...