BAREVNÝ SVĚT

Kdo mne to volá,

kdo mne to volá velitelským hlasem zpět?

Barevný zázrak, přebohatý, slavný svět...

Divoká vůně Korsiky

útočí na chřípí, hlavu mámí –

Ó, svět je barevný, veliký,

tak sladko je pod palmami...

Ve světě srdce nestýská si.

Zatočila se mi hlava z tvé divoké krásy,

Korsiko s posněženými horami,

s obřími skalami, s měst orlími hnízdy,

zatočila se mi hlava z té divoké jízdy

po horských silnicích,

– v hlubině zářící moře, ve výši zářící sníh –

jsem chorá

z úchvatné krásy Piany, Monte d'Ora...

Když usínám,

na hrdý tvůj profil vzpomínám,

Ó Calvi, na palem tvých ratolesti!

K tobě se tulíc,

procházejíc bludištěm strmých tvých ulic,

hluboko jsem pohlédla do studny štěstí...

Dech Korsiky je omamně sladký –

tulácké srdce, nedívej, nedívej se zpátky...

Do noci bezesné

svítí a žhne

můj africký sen:

Ó, kdo mi pro stesk po tobě dá lék,

záhadné město s vyprávěči pohádek,

s hadači, kouzelníky, zaklínači,

kde bubny a flétny tak podivně pláčí,

kde květy se hrnou přes ploty a zdi?

Růže, jež mi podal neznámý

před tvými branami

dosud se v srdci mi rdí,

smutek tvých oslíků pláče ve mně

a stesk tvých zahalených žen,

Ó záhadné město záhadné země...

Divoce teskním za tebou,

sne z Tisíc a jedné noci!

Tvé palmy se kolébají ve snech mých

a vůně růží bouří mé sny,

vzpomínky žhnou a zebou...

Ó Tangere barevný, záhadný,

nikdy z tvé se nevymaním moci –

tisíc a jednu noc chtěla bych býti s tebou...

Kdesi, kdesi tiše pluje

Cephée, ohromný, bludný pták.

Ať ji vítr pozdravuje

i slunce a mrak!

Tolik dní byla jsem doma na ní –

vlaje k ní moje vzpomínání...

Svět zněl a duněl jako zvon,

hrdá loď čarovala,

dala mi bílý Lisabon,

přístavy s palmami mi dala,

dala mi slávu Afriky,

oceán záře a světla,

úchvatné obrazy Korsiky

jak šperky mi v duši vpletla.

Hahoj! Jaká to byla sláva,

pod českou vlajkou plula loď z modři a běle!

Hahoj! Jak moře když klesá a vstává,

příliv se zdvihal ve dvojím mladém těle...

Opřeni o lodní zábradlí,

hledali hvězdy jsme, v moře jež upadly.

Udeřil vítr do plachet, cit zaburácel.

Kdo z nás víc nabral v dlaně hvězd,

kdo z nás víc ztrácel...?

Kdesi, kdesi tiše pluje

Cephée, ohromný bludný pták.

Ať ji vítr pozdravuje

i slunce a mrak!

O její boky vlny bijí,

hrdá loď blíží se k Austrálii.

Hahoj! Můj popěvek bláhový

záchyt se někde v rahnoví.

Pamatuj, srdce, pamatuj,

na dny v máji...!

Junácká Cephée, šťastně pluj

k Tahitskému ráji...

Jednoho rána

vrátila se zatoulaná

z barevného světa s opilýma očima.

(Co všecko zůstalo za nima!)

Jednoho smutného rána

zlé městu ji vrátilo nádraží.

Smutek ji zajal všedních dní.

A tam daleko moře na břehy naráží,

a tam daleko bílý Lisabon v růžích a myrtách sní,

a tam daleko, kde krásně je jako v ráji,

palmy se tichounce kolébají...

Ó světe,

jako veliká růže sláva tvá v srdci mi kvete,

tvé barvy mi zranily oko

přehluboko.

Kouzelná fata morgano, přelude bílý a zlatý,

jak se utěším, jak se utěším z tvé ztráty?

Divoce teskním za tebou.

Kde jsou tvé majáky, zářící tmou?

Tvá bílá města, tvé palmy?

Ó světe, co všecko jsi dal mi!

Vracím se s růží. Odcházela jsem s ranou.

Díky! A na shledanou!