Bařina.

Jak černé zrcadlo, jež svitem mdlým se leskne,

plá tmavá bařina kdes v tiši hájů teskné,

spleť větví prohnilých tlí jejím pod zrcadlem,

však v listí uvadlém a dolů na dno spadlém

má leknín kořeny, je zrosený a bílý

jak opál měsíce, jenž nad lesy se chýlí.

Ó noci vůní mdlých, ty tajemná a vlahá!

Tvým svitem smutečním, hle, Najad těla nahá

se chvějí rhytmicky jak v tichém tance reji

a k růžím leknínu se v touze uklánějí.

Kam prchli Satyři, již ve křovích se smáli?

Jak mrtvé touhy stesk zní kdesi syrinx v dáli.

Spím na dně bařiny a tělo moje stlívá,

však v záři nocí mdlých, jež krajem chví se snivá,

z mých prsou rozrytých květ písní roste bílý,

má kouzlo měsíce, jenž k leknínům se chýlí,

a fantóm Najady, ten magický a čistý,

se sklání v onen květ a líbá jeho listy.