Barkarola.

Na nožky Ti perly hází

vlna jezera,

v kadeř květy akacie

vánek večera;

hvězdy závoj nad tvou hlavou

tkají ve výši,

rákos, jímž Tvá loďka pluje,

o Tvé kráse vypravuje

smutné cypřiši.

Jasný vzduch a tiché nebe,

země blažená,

všecko spí – jen s písní drozda

mluví ozvěna;

zpod vesla Ti zlaté kapky

kanou v stříbro pěn,

pluješ tiše jako víla,

sestra Tvoje, labuť bílá,

za Tebou jak sen!

Nad rákosím měsíc dřímá,

vlna u břehu,

chceš, svá ňadra Tvojí hlavě

půjčím k noclehu?

Kol vše jako moře jedno

v tiché záři hvězd,

v něm však přístav nad vodami,

kde jen bůh a láska s námi,

moje srdce jest!