BAROKOVÁ ROMANCE.

A přišel máj a slavíci

zpívali píseň lásky – –

Já zamiloval se horoucně

do přelíbezné krásky.

Oh, zbožňoval jsem na výsost

svou napudrovanou dámu,

jež v zámecké chodbě visela

ve starém, zčernalém rámu.

Já často tam přikrad' se v podvečer

a obdivoval ji mlčky,

ten vysoký účes a bílou šíj,

a oči a rtíky i ručky.

V jedné z nich neměla zhola nic,

v druhé však držela růži,

ba, dáma ta stala se idolem

osmiletému muži.

Věru, jak z báje princeznu

já v dětském srdci ji choval –

Zato však naproti visící pán

mě jaksi dopaloval.

Měl paruku a řád a kord,

a tvářil se tak nějak hloupě.

A hlavně, pořád šilhal mi

na moje líbezné poupě.

Já žárlit jsem začal. Copař ten

jak duch mě v noci strašil,

a malýma svýma očkama

růžové sny mé plašil.

Až jednou vzešel den odplaty,

panáčku v zeleném fraku!

Já odhodlal se, že pomstím se,

a navěky zbavím ho zraku.

A tak jsem tenkrát potají

obě mu vypíchal oči – –

Ba, marně on je od těch dob

po dámě s růží točí!