BARVY

Ty, Bože, štětcem pravěké své síly

do bezdna světů barev harmonii

vždy vykouzlíš, ať den se rodí bílý,

neb hvězdy na noc v nebes luh se sijí.

Dáš zeleň trávě v tučné, vlhké stvoly,

dáš kapradině a dáš lístkům dubu,

dáš osyce, jíž tajné chvějí boly,

tkáš v mech ji, tichou stezek na ovrubu.

Krev červeně tkáš na květ kaktusový,

do dívčích tváří vedle sněhu pleti,

sníh dáváš labutím, mech šedý v rovy,

dáš jabloním ty různé květy v sněti.

Vše krásou nadech’s praumělče starý,

ty alchymisto bez klamného zdání,

bez touhy změnit všecko v zlata žáry,

když všecko zlatem bylo již v tvé dlani.

Leč hrdým ženám, – v chvat když touha pudí

nad kouzlem díla v časů divém spádu –

ty zapomínáš mnohdy v jejich hrudi

kout srdce vyzlatiti, – hnízdo hadů!