(Báseň bez nadpisu z r. 1863.)

Jak’s šťastný, milostpane náš,

že ti tvé slunce kleslo.

Ty přece všeho požíváš

a rozkoš je tvé heslo!

Ty nevidíš, jak žebrota

tam na silnici pláče –

teď bez hany tvá štědrota

dál okolo nich skáče;

ty nevidíš, jak na poli

tví šafáři ti kradou,

jak lokajové za stoly

v tvé kapsy ruce kladou;

ty nevidíš, jak papají

tví přátelé ti z ruky

a za zády ti střápají

jen smíchy do paruky;

ty nevidíš, jak den co den

tvé rety, tváře vadnou

a vlasy tvé co seschlý len

tou hýřivostí zrádnou;

ba neuzříš, až v urnu tvou

zlé smrti klesnou losy

a pán ten s kostí větravou

ti ukáže své kosy,

ty neuzříš, jak testament

ctní mnichové ti spíší

a odkázkami pro konvent

zlé svědomí ti ztiší;

ty neuzříš, jak Nezalhal

cos do ucha ti poví,

sic bys ho jistě věšet dal

rozhořčen těmi slovy:

„Že povídá si holota,

jak slunce pánům kleslo

a blahá že jim slepota,

neb Cháronovo veslo!“