BÁSEŇ LETNÍHO DNE. (Noc.)

V mém okně hvězda jediná

tak mocně pláti začíná,

a větší silou plápolá,

čím hlubší noc je dokola.

I patřím k ní a duch můj sní:

co tužeb v srdcích rozvlní,

co nadějí a snů a dum

se zvedá za ní k nebesům!

A snad ta hvězda zářivá

na pouhém klamu spočívá

a mrtva sama řadou let

se, mrtvé oko, dívá v svět.

Když v kosmu valné oblasti

nejmenší není účasti,

když vše je zdání, lež a klam,

nač ona hvězda svítí tam?

Však na tom dost: v svět illusí

že patříme již bez hrůzy,

že hrajem s nimi, zříce tmou

v tu věčnou propast bezednou!