BÁSEŇ O KNĚZI, VOJÍNU, KARATELI A KATU ZÁROVEŇ.

Krajiny starodávný hvozd

zemanské, zpustlé sídlo kryl...

Jen divočeji kolem rost’,

byl hrozný spíš a netěšil...

Válečné kouře dávných dob

té krajiny byl šedý háv.

V ní trupy mrtvol beze stop

vrůstaly v moře trav.

Tu – složit chtěje s beder svých

řemesla válečného tíž,

pobožný zeman vtáhl sem

pro pokoj duše svojí spíš,

a ženu, komusi zloupenou,

za dobrou ránu koupenou,

jak lup si vnesl ve svou skrýš...

Ač přísný kázní vojenskou bděl,

ač hrozný, když zbraní svou o zbroj řink’,

ač kněz byl i vojín i karatel,

ač kat byl, ač vším byl jak Knipperdolingk,

zahořel láskou zvroucnělou

k své ženě vášní zloupené,

i lhostejnost její ztupělou

jak zlo si střežil koupené,

a kdos-li tu šel, on pozor měl,

a její zrak-li divoce stesk’,

on podchycoval její žel

i jejích očí černý lesk...

A prostý jak trávy boží jsou

chtěl v Boha věřit a v ženu svou...

Tu jednou, když se psy ve hvozd vtáh’,

se srdce mu sevřelo v předtuše...

i vrátil se náhle – však vlastní práh

se krčil cize a bez duše...

Oř bujný před obydlím stál,

teď zaržál, jak z bronzu ulitou plec,

a v tom, jak potřetí zařehtal,

vyběhl s prahu cizinec

a rukou na zad pokynuv,

zářící oči zavlhlé

tajemstvím ukojených snův,

v šeř lesů s ořem zmizel, hle...

Dle cizích barev nohavic

to páže, ne však rytíř byl...

Ta tvář a ten blesk zřítelnic

zapomnít nelze, dokuds žil...

To zřít – v tmě lesů hučící

vše vytušil svou bolestí...

Našel svou ženu mlčící,

složenou hlavu v zápěstí...

A jako víno rozlité

když za žertů se prázdnil měch,

z té hlavy, květy ovité.

mu do chřípí až zavál dech...

Jak z oka ženy žhavého

uzřel jen pohled jediný,

jak z lůžka odestlaného

zadýchly lesní květiny,

hřích stál tu zaryt, nepomstěn,

že zatvrzelý, těžší byl,

ze všech těch věcí smál se jen,

však nelitoval, neprosil.

I probudil v něm taký hřích

úmysl katův ďábelský.

Ač v něžných slůvkách popravčích,

tak zradu mstil cit manželský;

„Žes mé mu lůžko strojila,

jak nikdy nestrojilas mně,

a žes v ně květy nosila,

tvé hoře bude náramné...

A že Bůh spravedlivý je,

odplaty žádá si tvůj hřích...

Holoubku, někdo upije

se ve tvých černých vrkočích...

Teď svoji hříšnou hlavičku

položíš za trest na můj štít,

a vše, cos měla v srdíčku,

musí tam dole v zemi hnít...

To hoře trojí znamená.

mít zrádnou ženu jako ty...

Je boží pomsta plamenná,

však plna moudré dobroty...

Pojď, holoubku, a nemeškej,

a hned se připrav na cestu.

Květ s lůžka vem’ a chceš-li, pěj

si v půlnočních cest šelestu...

Vše umře, co zde nechávám,

ďáblovo hnízdo zapálím...

Že uzrál čas, vše vrhnu tmám,

modlitbou Boha pochválím...“

A křižuje se vyšel v tmu,

jež sosny mrtvě zalila...

Šla podle boku žena mu

a rouška jak bílá ji halila,

hlas její z hloubek lesa štkal

při větru náhlém zadutí,

pláč v moři skal se utloukal,

až navždy shas’ jak šeptnutí.

Noc temná navždy tížila

vše zmizelé a nezvěstné...

Pak v temnotu svou vhřížila

co určeno mřít, nehlesne...

Však ráno, den když růže stlal,

zemanský střás’ je na údol,

již s mečem svým tam zeman stál,

skryt číhal, v očích černý bol,

jak socha, bez hnutí a snu,

upřené oči na svůj práh –

den čekal, noc a kolik dnů... –

Zvuk kopyt slech’. – Tu ruku vztáh’

a hlasem, horkým vášní vzkřik’:

„Vše mé i tvé když mrtvo již,

vítězný v lásce zápasník,

ty mečem se mi zodpovíš...“

Ta tvář i ten blesk zřítelnic

zapomnít nelze, dokud’s žil...

Zasvítilo se oko víc

mládenci, jak vlk pozavyl,

a s koně dolů seskočiv

zamával mečem taseným,

leč dříve než tnul, krve chtiv,

kles’ na znak s okem zhašeným,

hruď, blýsknutím meče protknutou

zbarvila stříkající krev – –

Stál vítěz s tváří nehnutou,

crčící krve slyšel zpěv...

Pak šel. A rudý kohout zlíh’

se nad vším zbožím. Rozmetav

je do všech úhlů světových

zřel koně divě řehtat, brav

utíkat v prales ze stájí,

křik nevolníků zmatený

puštěných doznít po kraji

a plazící se plameny

dohasnout dálkou... On tak chtěl

se věky věkův ztratit kdes,

kněz, vojín, kat i karatel.

V hluboký zmizet ve prales...

A nový když se rozzářil

den slunce jasem kovovým,

v hlubinách lesa něžně kryl

hrob drnem on a hlasem svým

po bouřích smíru píseň pěl...

Měl hábit již jak poustevník,

svou bílou hlavu v kukli měl,

zmatený bohu zpíval dík,

v poustevnu zmizel ukrytou

ve skále, kterou stínil strom.

A holubičku ubitou

měl vedle sebe v hrobě tom...