BÁSEŇ O PRÓSE.

Ó Poesie! Zděšen k tobě

ze světa víru prchám sem

a vztahuji své ruce obě,

bych zasáh tvého roucha lem,

ó matko svatá – zle se daří

dnes mezi lidmi básníku,

tam Prospěchářství hospodaří

a hynou roje slavíků.

Slyš, jak mé tepny v skráních tlukou,

jak utíkal jsem o závod –

a svojí lýru zlatozvukou

jsem zahodil do hloubi vod;

ó matko, matko, dej mi píti

zas z Romantiky pramene

ať v duši mojí znova vznítí

zpěv čistý, hymny plamenné!

Víš, kde jsem byl? Ó běda, běda,

to předsíň pekla byla snad,

kde Požitkářství líné sedá

a Zisk je lapá do tenat –

já octnul jsem se v země klínu,

kamž blouznivý mne svedl pud,

šel jsem tam chodbou plnou stínů,

ji pohádkový střežil sud.

Ó co jsem spatřil! Klenby šeré

se v nekonečno ztrácely

a v odbočky a směry steré

své vlhké stěny stáčely,

sem tam se kmitlo světlo žluté,

dál do bludiště vede mne,

a postavy jak ze tmy skuté

se míhaly tu tajemné.

Ty zdály se mi duchů sborem,

jenž šíré střeží pánvice,

v nichž plno pěny – zda se skorem,

že voní to jak kvasnice – –

tam sokyně tvá, božská paní,

tam Prósa dlela škádlivě...

Však ty to jistě nevíš ani,

jak voní pěna na pivě!

A Prósa dál mne vedla všudy

v ta nekonečná sklepení

jen sudy, sudy, sudy, sudy

jsem viděl tady v zděšení,

tu malé, velké – velké, malé,

ať kam chce zrak se obrátí,

jen sudy, sudy – a tak dále,

že nemůžeš jich sčítati.

Ach matko božská, musím říci,

co chtěl jsem říc až na posled –

ó se studem to pravím v líci –

že v pivovar mne ďábel sved –

ó co jsem viděl! Nelze zpěvu

ni nastínit tu hrůzu hrůz

a darmo popudil bych k hněvu

všech devět ušlechtilých Mus.

Tu šíré sály plné sladu,

tam z půdy vanul pekla žár,

tu strojů divných vidím řadu,

jež hodny kouzelnických čar,

tam do stroje se hází dříví

a sud vychází hotový –

a naivní básník tyto divy

ni nechápe, ni nepoví.

A všude, všude plno lidí

a všude pilných rukou chvat

a všude práci člověk vidí

až závratno se podívat –

ó co tu píle v noci, ve dne,

co ve svátek i všední den,

a co tu práce nepřehledné,

co lidí shltne ústav ten!

A proč to vše? Proč důvtip lidský

ty přístroje si sestavil,

proč sklepy šíré strategicky

do hloubi dobré země vryl,

nač sudy, pánve, pára, síly

tu v divé práci horlivě,

proč v světě tím i obchod šílí? –

To z lidské touhy – po pivě!

To proto je, by groše svoje

moh člověk v krčmu zanésti

a tam u věčné zhouby zdroje

se oddat první z neřestí,

by propil peníz, rozum, zdraví

a blaho získal zvířecí

a jako pavián pak pravý

kles v bezvědomí za pecí.

To proto, aby ztratil záhy

i rozvahu svou poslední

a z otravné té chmelné vláhy

ssál kuráž lživou, nevšední,

by karbanil – a v chvíli jinou

zas sepral se, klel ze všech sil

a se strašlivou kocovinou

by druhý den se probudil.

To proto, aby v chabé hrudi

si vznítil píseň přesvatou

a se zpěvem, jenž mrtvé budí,

šel domů nocí hvězdnatou,

by po luně plál v tklivé touze

a líbal dlažbu v ulici

a vyspal se pak kdesi v strouze

či v policejní strážnici.

Ó Poesie, proto ducha

i život obětuje lid,

a proto země poušť je hluchá

a zhynul pro umění cit –

ach! vždy tak bylo v světě šíru

a bude to tak jakživo,

a proto odhazuji lýru –

a půjdu někam na pivo.