BÁSEŇ O SVĚTSKÉM HOSPODÁŘSTVÍ

Co dnes již čekám, vzdáleno je

na míle, dny a na léta.

Vše obejmout by chtělo srdce moje.

Čas předbíhám, pln nepokoje,

má mysl dálky, výšky prolétá.

Dnů spravedlivých vítr a shon

teď smutek obnažil těch plazů v ponížení.

V něm šlechty bezmocnou zřím zdrcenost,

paláců zpustlých zamřížení,

portálů obřích potměšilé škleby,

zřím před vyhnanstvím plakat církve skon,

že nedovedla lživou lásku k nebi

proměnit v lidskou vznešenost.

A vidím jaký nutný bude hrob;

smést do něho co v cestu se mi staví:

přežitky dob

i úklad nepřátel tak mstivý a tak dravý.

Leč vidím též dny ke dnům klást

své uvolněné síly prosté,

jak sladko s tím, co mé je, budu vlást

a hospodářství mé jak vzroste,

pán na svém, sklidím v sklizně čas

a s těmi pomiluji se, jež nad vše miluji

a v svět-li vyláká mne dobrodružný čas,

já přejdu hory, řeky přepluji.

A v hřmění vlaků moc a jmění mé

spojeno s veleměsty k mořím vpluje-li,

tisíce nasytím svých bratrů hladových.

Tož proměnlivým štěstím svět-li změníme,

své srdce nikdy ne. To stejné úděly

mít bude lásek, velkých cílů svých.