BÁSEŇ Z JIŽNÍCH ČECH

Zde kraj ten zamlklý

je park sám, vévodící samotám,

dech vznosných, mocných stromů

v oparu vlhkých luhů tlí

a zasvěceny slunce hrám

jen obří oka rybníků

zelení prošlehují v dálky na míle.

Tisíce racků v táhlém pokřiku

zakletým tichem hlubokým

sdělují život dubům vysokým,

pod nimiž v trávě, stíny opilé,

dřímají daňci schoulení.

Vybrané stromy vysázet tu dal

pobožný arcivévoda.

Miloval racků truchlý vzkřik a žal

i daňky pro odstřel i dobrý chov.

Jen lidi bil jak psy, štítil se národa

a z ruk, co uzřel v nich, jim dřel a bral

a, nízký sobec, neznal lidských slov.

Pak dozrál den. Tu musily jej odstřelit

zklamané ruce bratří stejných cest

i nadějí i kleteb, ne však věštbou hvězd,

leč ke psům pod bič že byl snížen lid.

Tu k hvězdám ani jedna modlitba

se nepovznesla. Člověk jediný

zaň neorodoval tam u Boha,

neb těžký na všem ležel hrobů sen,

kdy mstí se duše strašná, ubohá,

i po smrti, jak jeho rod tak zlá a mstná:

Ať v krvi lidí všech se brodí dějiny,

když jeho rod je z kořen vyrván, vymýcen

a vyplet z dějin. Musilo tak být.

Za cenu svobody ty ruce potupené

i podruhé by musily jej odstřelit!