BÁSEŇ ZÁVĚREČNÁ.

O písni duše mé, o Písni předrahá,

nás stihla doba neblahá!

Nás stihla doba

tak hořká, plna bolu,

neb vše nám svadlo, uschnulo,

a Země nechala nás spolu,

by vykopali jsme si hrob!

Hrob máme sobě, Písni má, hrob vykopat,

v něm věčně snít a věčně lkát!

Lkát máme s lunou,

když s hvězdnou říší vzejde,

když listí svadne, opadá,

když s hrobu tráva sejde,

když sníh svůj prostře bílý šat.

O Písni jediná, my máme spolu lkát,

my z hrobů máme život ssát!

My máme z hrobů

květ mrtvý budit k žití,

a slzou rosit mrtvých sad,

a líbat svadlé kvítí,

by v něm zas život zkvet...

O Písni duše mé, ó Písni předrahá,

nás stihla doba neblahá!

Nám skytly málo

dnův zářivých a slunných světy,

neb nenašli jsme soucitu,

jen tiché hrobní květy

nám skytly rosy, daly pel...

Nuž, Písni tajemná, pojď se mnou, půjdem lkát,

pojď se mnou z hrobu rosu ssát,

pojď dáme S Bohem

všem lidem, světu, bolu,

neb vše nám svadlo, uschnulo! –

O pojď, ať klesnem spolu

ve věčně věkův němý hrob! – – –