báseň

měls pravdu: jako na hřišti míčem by kroužiti měla,

tisíci, všemi obdivována.

aby však hračkou dutou, prázdnotou neduněla,

bochníkem spíše žitným lačnému zavoněla,

ovocem smála se, do klína střásána.

měls pravdu: jako avion měla by padati s nebe

na každou náves, hod a neděle.

po celé republice denně rozdávat sebe,

světlo a teplo a naději všem, které život zebe,

odvahu těm, kdož dýchají nesměle.

měls pravdu: půvabné ženě by mohla podobna býti

a ulic pohledy si skromně domů nést.

z těch pohledů však čiší jen kruté živobytí,

z nich neuvil bys poctivě lahodnou kytku kvítí

a nesetřeseš jejich smutek se svých cest.

a pravdu měls: i dělníkovi se může podobati,

s dlaní svých horkých krmiti ostatní.

dělník však, aby nescípl, i zbrojařům dá žráti;

báseň je ze vzácné látky, jež nedovede lháti,

a nekoupíš si ji za minci dní.

siréna houká v přístavech, siréna v továrnách ječí,

lákají dálky, neláká běžící pás.

krásný je svět, a mrzké dílo panských lečí,

se ctí lze mluviti ještě jen jednou jedinou řečí,

z dálky nám kovově zvoní jediný hlas.

„nenávidějí ho, ale mysliti na něho musí.“

takový osud i básním jsi kdysi přál.

šli básníci však pochodem kapitolských husí.

v pomyjích buržoasie se poesie dusí.

vladimír iljič stojí nade vším dál.