Básníci ghazelů.

Co ghazelu pestrý turban kol své hlavy kladu,

vidím v duchu pěvců jeho kráčet velkou řadu.

Nesmrtelní věštci, reci, bohatýři písně,

orli i slavíci spolu – a já v prachu v zadu.

Hafiz, který jako slunce hoří v plné slávě,

Saadi jako měsíc snivý ve palmovém sadu,

Dželaledin, vlasatice, v nekonečnou hloubku

v lijavci se jisker ztrácí, v perlí vodopádu.

Moudrý Ibn Jemin tichý kmitá bledým světlem,

v každý případ lidských losů střízlivou ví radu.

Montenebbi velkolepý krvavý jak západ,

slyším epický spád rhytmu, boje skřek a vádu.

Göthe na rtech vlídný úsměv, jako večernice

ghazel jemu vzešel smavý zlatém na západu.

Rückert, slavík opozděný v růžích na severu,

Platen, cudná labuť bílá ve slavičím stádu.

Renaud, který divý tanec hašišové dumy

na salonu parkety ved v hravém sloky spádu,

Furch a Šolc jak drobné hvězdy, které zakmitly se

v oknech tvého, poesie, kouzelného hradu!

Věru, mléčná dráha pěvců! V jakém tanci, víru

se to kmitá a se splítá v tisícerou vnadu!

Ten má hrstě plné hroznů zářících a sladkých,

onomu se tisíc Milků skrylo v důlek v bradu.

Ten lká snivě, a ten kvílí, a ten láskou šílí,

sladký život na rtech lásky v požitku i pádu!

Proč nevmísit svou též píseň v tuto nekonečnou

slavíka a růže sladkou, snivou Iliadu?