Básníci.

Praví se, že divné pokolení

Básníci jsou, jakby v tento svět

Nepatřili; chodí v vyjevení,

Po prospěchu nechýlí jich vzhled;

Duchem vřelým šetří srdce lidské,

Pokojí se planým ovocem,

Ač i slaví sady Hesperidské;

Najdou lidstvo vzdorné pomocem.

K nim se zamilovaných sbor hodí,

Brzo plesem svítí jeho tvář,

Brzo se sklíčenou hlavou chodí

Mezi životnými, jako snář.

Ti si při spatření porozumí,

Žijí v obapolném soucitu;

Idealy kouzliti si umí,

V milence ten, onen v varytu.

Ale které básnictví Bůh citem

Vyšším nadchnul; ti jsou věštcové!

Naplňují příští pravdy svitem,

Ti jsou v letu praví orlové.

Tito hlásajíce v opojení

Vrstevníkům nový věku běh;

Slyší věštby jako v okouzlení,

Mní, že blíží se sem rájský břeh.

Spokojí se bobkovými listy,

V nich jim pozůstává snahy skyt,

Žijí pro ně s druhy v nenávisti,

Duch jich nemá na zemi zde byt.

Šťastné duše, které nenáchylný

Rozžíci a nadchnout může věk,

Musí je pud vnadit neomylný,

Za obět se kladou samoděk.

Ale ať se pevně vyšších štítí,

Jestli milá jest jim bezpečnost;

Tito mocnějšími být se cítí,

U nich platí lesklá skutečnost.

Ať se vyhnou vnadné ochechuli,

Míst, kde pravda čistá uráží,

By se božstvím sebe více pnuli,

Přítomnost tam jejich překáží. –

Umění to pro mnohé jest kletbou,

Tlačívá ho světa lakomstvo,

Neváživši, jak jest blaha setbou,

Teprv žehnává ho potomstvo.

Zapuďte ho, nechcete-li nouzí

Zajít, jsteli prázdni obživy!

Nebo nejste duchové jen pouzí –

K čemu po úmrtí podivy?