BÁSNÍCI.

Jsou básníci, jichž světlo plane,

jak záře vlídné lucerny:

ta pro hled v oči milované

je svědek milý, důvěrný.

Do kola sdílně jasnost lije

na stromy, cestu, stavení,

roj drobných mušek k ní se bije

a mře dle svého určení.

Jest majákem všech opozděných,

jest útěchou všem bloudícím

a světlům nebes rozhvězděných

jest sokem tiše žárlícím. –

Jsou básníci – jak hvězdy chladné

na temnomodré výši tkví,

jsou jako body nenápadné

jak oči plné tajemství.

A jsou to světy nekonečné

a v dálkách sotva chápaných

své žití žijí velké, věčné,

dle řádů nevybádaných.

Přehlíží lidstva historii,

zří mrazivě v rej našich dnů,

bez citu studený svit lijí

s té výše v modrém bezednu.

Jsou básníci – jak slunce zlaté

jsou duší světa našeho,

na lidstvo, ať se plete, mate

splav hází světla dobrého.

Kdys byli bohy – nyní dárci

jsou života mu, na tu zem

ať činí zlé či dobré, arci

vždy patří s vlídným soucitem.

Dny, roky měří věčně jemu,

by měl svých dějin mezníky,

a dobré lidstvo vděčno je mu

a staví mu i pomníky.

Jsou básníci – jak vlasatice

po věčna bloudí souvrati

sled světů, které nejsou více

a k pořádku se nevrátí.

Kdes v mimozemsku věky letí,

pak nad světem tím zděšeným

na postrach šosáků a dětí

svým světlem planou červeným.