BÁSNÍCI

My sniví básníci jsme jako barbiton

pod prsty umělce, jenž láskou stále zvučí,

my jsme jak příroda, v níž kýs dech vane ručí,

jsme děckem, jež má smích a za smíchem hned ston. –

Smích trpký, dosněný, jak prask’ by žalem zvon,

smích vínem nasládlý, jenž myšlenkami pučí,

smích lásky zvonivý, jenž blaží a jenž mučí,

smích satyry, ten pravých pláčů velký tón!

A po smíchu jak vzkřik’ by kdosi v peřej vln,

cos bodne v ostrov, na němž klid tvůj odpočívá

a ostrov písčitý se zřítí v moře divá...

A po smíchu je zas nás obzor ticha pln,

jen orel myšlenky na výspě ducha sedí –

spár brousí ztupělý a v nesmírnou hloub hledí...