BÁSNÍCI.

Na prvním azuru hvězd prvních pláním

byť každý sen svůj nejkrásnější psal,

jenž v nocích bezesných nám slétá k skráním,

jejž v touze bezdné zovem: ideal;

kdo může zcela pochopit nás z davu?

Kdo „cítím s tebou“ by tvé písni řek’?

pro věčnost všickni tkáme na svém hávu

na času stavu útkem myšlének.

Jdem životem si skoro sobě cizí

a král je každý v svém přec údělu,

pod hlodem bídy veteš těla mizí

a vzrůstají nám křídla andělů!

Jen sílou obrazů, jen rhythmu vlnou

je každý nad svět kolem větší z nás,

a věky prosí, zápasí a klnou

v té naší písni, kde zkameněl čas.

Byť krásy celé objali jsme moře,

či pouze dívčí útlý náprstek,

všem plane v srdcích nesmrtelná zoře!

Tak ústí velkých amerických řek

i kapka rosy hoří zanícená,

když z lůna černých mraků měsíc vzplál,

před námi všednost jako lačná fena

se krčí zuby ceníc opodál.