Básnická milenka.

Krása duše hledí z oblíčeje,

Vzdělaností okrášlen jest duch:

Čistota se sličností svou stkvěje,

Nad ní mocy nemá Lásky Bůh;

V činech všech jen jeví ušlechtilost,

Kdo ji sezná: cýtí čistou milost.

Jako mudřec pravidla dí pravá:

„V spokojnosti bydlí blaženost,

Světská marnost bublina jest lhavá,

Poklad pravý ducha vznešenost,

Šťastný není, jenž má zlata sklady;

Blažený jest skrovný, prázden vady.“

Zpívajíc když hraje na kytaru,

Každý jest hned jenom pouhý sluch;

Obdivuje hudebného daru,

V líbeznosti pluje jeho duch;

Její zpěv a líbezné strun znění

Podjímá ho jako v okouzlení.

Její krása těla v milém květu,

Kterou vnadí rajská čistota,

Dokazuje k podivení světu,

Jakou moc má její jednota:

Kdo ji vzhlídne, dívku obdivuje,

Srdce tratí, plésá, občerstvuje.

Ctí jen hochy, jejichž bystré hlavy

Předčí nad jiné vždy schopností,

Netěší jí větrníků mravy,

Pohrdá vždy jejich milostí:

Moudrého a ctnostného sy váží,

S tím se život šťastný vésti snaží.

Kdo chce vědět, kde to děvče vězý,

Ať jí hledá, hodna milosti:

Netřeba se pídit přes pomezý

Lidské: jednotlivé vlastnosti

Najde: též y děvče čilé, skrovné,

Však tíž, vykázat jest mravy rovné.