BÁSNÍK.

Jed’ foliantů prach, v krev dějin číši hroužil

po léta, léta. Snášel kameny

k té velké stavbě, kterou vzklenout toužil:

O soudu posledním zpěv plamenný!

Dante jej ved’, a obra rameny

jej podnášeje Angelo mu sloužil.

Jen vidinám svým živ byl zmámený –

a život krátil se – a stín se dloužil.

Let padesát už měl, když silou Boží

svou báseň dosnil. Zítra počne psáti!

A mrtvého jej z jitra našli v loži.

Jde pohřeb. Zvony smutně počly lkáti

a v průvodu jde Poesie v snění.

A jeho chrám? Je dostavěn či není?