BÁSNÍK A PŘÍRODA.

Proč probouzíš se zas, ó matko, k žití,

své oko znavené zas otvíráš?

Tvá duše tíhu žití přece cítí,

a marnost bojů všech juž dávno znáš.

Zas rozsypat chceš svěží hrstku kvítí

a ptákům přišlým svoje větve dáš.

Rci, zkad jde tvoje síla opět chtíti,

a odkud onu čarnou vzpruhu máš?

Ty věčná otázko, můj milý synu,

kdo přece duši tvou a čím as zkojí?

Ty, který v dumách rád v mém sedáš klínu,

rád souzvukem se spíjíš hymny mojí,

znej trudů našich příčinu i vinu,

jež vedle nás, jak Fatum naše stojí.

Toť naděj, kterou žiji a též hynu,

jež také tvoji duši zrytou zhojí.