Básník a svět.

Víc procítil jsem, než jsem pěl,

jak o každém to platí,

jenž bohat, jiným rozdává

a málo co má bráti.

A boháč, věřte, básník jest,

a třeba jste se smáli:

je bohatší než země král,

– když srdce schází králi!

On pokladů má v srdci svém,

jak v kouzelném kdes hradu,

že nenašli jich v Indii,

ba ani v Eldoradu.

A rád je všechny rozdává

– ba že až na to stůně!

však nedosáhne norec sám

až do nejhlubší tůně.

Tam skryta perla nejdražší

jest v korálovém kvítí,

on tuší ji, on vidí ji,

však nemůže ji vzíti.

On, norec, rukou krvavou

i někdy se jí chopí,

však než ji vznese na povrch,

mu zmizí beze stopy.

Vy v zemi šachty kopejte

až tam, kde není větru:

a básník ještě pod vámi

vždy o tisíc je metrů.

A on zas, kovkop ve skále

jenž slouchá noční tiší:

byť nejhloub se byl prokopal,

vždy dále skřítka slyší!

A báseň, to je pohádka,

jak – poslouchána dítkem

a básník zlato zahodí,

– jen dále za tím skřítkem!

A lidé perly seberou

i zlato, jak tu zplálo,

a pěvci, jenž je vykopal,

to stále, stále málo!

A co mu za to můž’ dát svět?

a dí-li: „Vše ti snesu!“

básník by za to perličku

rudého nedal vřesu.

Až ucelí se, utuhnou,

on hrstí hodí je světu, –

leč nejkrásnější zůstala

v nejhlubším kalíšku květu.

Rozhodí perel na tisíc

z duše a z oka co rosy –

však proto přece nemněte,

že o almužnu prosí!

To žebrák není u domu;

on sám je, který dává,

a věřte, v chvíli pravdivé,

že cetkou mu i sláva.

On sedí zlatém na prahu,

co má, to musí dáti,

a béře jenom, za stejné

když stejným zas se platí.

Za úsměv úsměv, za slzu

zas mužnou slzu v oku,

za hloubku hloub a za proud proud

v tom žití dravém toku.

A ten, kdo nemůž’ hvězdou být,

on přece svítí v šeři,

byť jenom jako světluška,

jež zakmitne se v keři.

Byť tomu, sám kdo kráčí tmou,

jen na cestu se kmitla,

byť jako rosná krůpěje,

jen v řasách se mu chytla.

Byť jen se kmit’, byť zůstal skvít

se jak ta dráha mléčná:

to jméno pěvce jest jen zvuk

– však píseň, ta je věčná!

Co pěvci jsou vaše rozbroje,

záští a vaše války?

to prázdný zvuk, – on naslouchá

tajemným hlasům z dálky.

Co zem, co váš mu malý svět? –

on bloudí ve hvězdném tému,

pel zlatý s křídel andělů

do dlaní padá jemu.

A jak tak v oku nebesa

a v srdci vesmír má celý,

tu vaše řeč a lopota

mu jsou jak v oulu včely.

On jako děti vodí vás,

všude, pomalu, v spěchu:

když měkce jdete, nevíte,

kdo cestu ustlal vám v mechu.

On jako muže vodí vás

v práci – a krvavé pole:

vy nevíte, kdo první střás’

okovy od nevole!

On vodí krále, žebráky,

jak byli, jsou v tu dobu,

on k slávě vodí národy

– a stojí na jich hrobu.

On vaším srdcím dává směr,

on řídí vaše vědy:

i v Newtonu šel Newton jen

Newtonu básníku v sledy!

Co v cifrách končí záhadou,

on písmem nebe si vysní,

– však přijďte mu tak na mžik jen

s upřímnou, lehounkou písní.

Jen tak s tím malým popěvkem

jak srdce někde ho snilo,

když bylo štěstím vršité,

anebo ve smutku bylo. –

Přijďte mu s prostým příběhem

jenž mluven prostými slovy,

jak puklo srdce někomu,

aniž se kdo o tom doví.

Přijďte mu s vlasem šedivým

na zralém ku hrobu klasu,

po mladém zašlém životě

s kadeří zlatého vlasu.

Přijďte mu s úsměvem dítěte,

s křivdou a žebráka steskem, –

– a s hvězdnaté své výšiny

on dolů sražen jak bleskem!

Ten lidský bol, ten lidský stesk,

ten zápas neskonalý –

jak proti němu ve svých snech

– ten básník jest tak malý!

A přece zas vás pozvedá,

z hlubin mrákotné tísně,

až k nebesům, až za nebe

křídlem lehounké písně.

Co byli byste bez něho,

– co on by bez vás byl v světě?

vy tělem, on je perutí,

a spolu orlem jste v letě.

Co v srdci dávno vyznělo,

co sny nevrací v noci,

to vzkřísit zas a oživit

je v básníkově moci.

On hvězdný kmit v svém srdci chyt’

– jdou mraky před ním honem:

on v srdce vaše udeří,

pohřebním, svatebním zvonem!

Přes hroby dávno zapadlé,

jak spíte, vichřice kvílí –

v tom svistne mech a cinkne plech

a mrtví jak by vám žili!

Ti mrtví dávno pohřbeni,

ti druzi vašeho mládí!

– vy smrti jste se děsili,

a teď byste umřeli rádi!

Siro je tady ve světě,

tam svět nebude sirý? –

– básník k vám slovem přistoupí

a sklene most vám víry!

Ve vaši slast, ve vaši strast,

ve vaši siroty muky,

on víru seje lidskosti,

– a vy své věrouky!

Po jedné druhá z vašich věr

z Bohů dělá si bůžky,

– však básník je všechny provléká

nitkou perlové stužky.

Po perli perla opadá,

navléká perla se nová:

však v jedno pojí všechny je

ta prostá lidskosti slova.

Z objetí jejich vyšinout

nemohou světů se osy:

a je v nich lesk a je v nich stesk,

jak večer v krůpěji rosy.

Ta zatmí se, ta zaskví se,

– a pablesk, vřelý či chladný,

zdaž zemí vpit, či k hvězdám kmit’

– cos tuší, – však neví žádný!