BÁSNÍK NA ČEKÁNÍ.

Stál o strom podepřen, zbraň vedle sebe

a snivé zraky upíraje v nebe,

jež vršky stromů prosvítalo málo

a hvězdičkami mrkat naň se zdálo.

Duch jeho krásou tiché noci zpitý

se brzy plnil vznešenými city,

jež ponenáhlu, básníků jak právem,

slov lepým jal se odívati hávem.

Tak v dumách stál a nevěděl, že z houští

srn statný sotva oči s něho spouští,

až rána, jež teď padla blízko kdesi,

snů pavučinu roznesla mu v lesy.

A druhý den jej okres celý zlobil,

že před nosem mu pytlák srnce dobil;

však básník více, nežli této škody,

své želel vzletné, rozstřílené ódy.