BÁSNÍK NA POPRAVIŠTI.

Jak často přemítám, ó pěvče snivý,

proč osud vrhnul tě v dnů příval divý,

proč vzal tě v oběť pro chřtán Revoluce,

proč tebe, jenž jsi ctil jen řeckou Musu,

hněv bohů vmetl mezi vzteklou Iůzu,

jež lýru vyrvala tvé jemné ruce?...

Ty’s pravý poet byl tou silou snění:

ty’s tušil zmar a skon juž ve vězení,

a přec se nevyrušil ze snů míru;

kdy v krvi brodil se hněv Jakobínů,

ty’s Krásu probouzel z dob dávných stínů

pod guillotinou drže zlatou lýru.

Ó, dítě Řekyně! – Ty’s vítal zoru,

když národ odhodil jho v náhlém vzdoru,

ty’s těšil se, že Volnosť svitne v jasu,

že vzejde svoboda všech čistých duší –

a zřel jsi barbary, již slepí, hluší

ke krvavému zasedli si kvasu.

Tu hnus jsi pocítil, ty něžný reku,

a odvážil se čelit luzy vzteku,

jež nešetřila dívek, žen a dětí...

tak stál jsi čistý v špinavých vod víru

a v službě dám, jak sluší kavalíru,

pro spásu ženy padl’s do zajetí.

Ó, proč jsi zrodil se v tom bouřném proudu,

proč vlek’ tě osud k divé chátry soudu,

ty pěvče jemný, něžný, idyllický,

jenž v celém žití nepoznav svou slávu,

pod guillotinu sklonit musel hlavu,

již věnčiti měl vavřín olympický?

Když na káře tě vezli k popravišti,

tu vzdech’ jsi jen, že chladné věky příští

na tvoje verše vzácné zapomenou...

A sotva prchly katů tvojich stíny,

věk příští zdvih’ tvou leb zpod guillotiny

ozdobiv laurem skráň tu zkrvavenou.