BÁSNÍK ŠECH OMAR EL FARIDA.

Šech Omar el Farida, pěvec révy,

jest od věřících vůdcem světů zván,

vždyť velké jeho zázraků jsou zjevy,

jež za něj v Kubbě koná pánů pán,

leč nezasvětil Omar pěvce vlohu

snad nápoji, jenž září v plodu rév,

leč mystickou a čistou lásku k Bohu

všech písní v píseň ztajil vína zpěv.

Tím v nadšení se spájel lásky vínem

a v horování hleděl do nebes,

až pod blankytu hvězdným baldachýnem

u vroucím vytržení na zem kles’;

hvězd úsměvy mu zářily kol hlavy

a ňadry palem táhl boží dech,

zvěst snášející u věřících davy,

že Allahovým pěvcem Omar šech. –

A přišel muž, jenž neznal básně ducha,

spíš opojivě žhavých její slov,

k nimž z vína požitku jen sklonil ucha

a padl z vděku na Omarův rov

a vzýval jej: „Ó, svatý písně reku,

jak úcty zkroušené ti dáti dost,

že’s víno opěval nám srdci k léku

a rozteskněné mysli pro radost.

Já věřím ti, vždyť v proroka jsem ráji,

když v loktech ženy prázdním slunnou číš,

an večer rudne nebe na okraji;

tu kalifem se mním a moje říš

je nekonečným rájem, v kterém vládnu;

mně ze všad zní to jako duchů zpěv,

v žas vzrůstám rozkoší a srdcem mládnu

a hruď má harémem je božských děv.

Pak všemu odpouštím, co kdys mě hnětlo,

a každému, kdo rozkvasil mi krev,

v noc ňader mých se božské vrací světlo

a v srdci tichne divé pomsty řev,

má duše zbožně písněmi se modlí

a mír a klid jí líbá andělem;

ve chvíli té sám Allah u mne prodlí,

bych poznal, část že jeho ducha jsem!

Ó, jak Ti vděčit, ibn el Faride?

Či mysticky mám říkat zikr snad,

jak ostatní zde nechápaví lidé,

a nepít vína skvost, bych strastmi vad’?

Ne, nevěřím co imâmové káží,

Ty, světče, mojí zvědavosti hov,

zjev, více úkoje-li člověk váží,

z rév slunných úsměvů, či z víry slov!“

A poutník světcovou se modlil písní

a líp než imâm nejvyšší ji znal

i chatîbové strážci víry přísní;

dřív fâtihu svou zbožně odříkal

a prosbu pak, by světec vlídně zjevil,

co duchem chápati má z jeho slov,

zda písní znavenému srdci levil,

či duši, víře květem zpěvných slov.

Tu hlasem vážným zaznělo to z kubby:

„Proč, příteli, mi rušíš hrobu klid?

Ač víra klame nás a víno hubí,

přec útěchou jsou pro veškeren lid:

já o víně i víře píseň zpíval,

verš do myšlenek hnal a slova v květ,

vždyť obojím se léčí strastí příval,

jenž z neznáma se žene na ten svět.

Věz, ve víně jsem ctil a chválil Boha

a jeho lásky k lidstvu svatý žeh,

leč tvoje k sklepu pospíchala noha,

když zvuk mé písně slád’ ti na ústech,

nuž, není hřích – a duše má ti svědčí –

číš vína pít; jen nebuď vášně plen,

ať vínu píseň tvá, ať víře vděčí,

vždy koná zázraky, ač dobrá jen!

Vždy vroucí píseň vznáší ducha k nebi

ať z víry vytryskla, ať z vína jest,

lék její všemu lidstvu zapotřebí,

jen nad ruch světa umí-li se vznést

a klidu hvězdami hruď zasypávat

a do úkoje zlíbat strast i žal

a v mysl mír a na rty úsměv dávat

a ducha hřát, by v letu neustal!

Žij klidně dál a zvěstuj vzkaz můj světu:

Ne trápení, jen radost žádá Bůh;

ne trním pichlavým, leč houštím květů

chce, aby vzrost’ a voněl země luh;

chce, aby úsměv vůkol vlád’, ne váda,

ne derviši, již mrskají si záda,

ni aby pánem žití byla bída;

všech blaho chce zpěv šêcha el Farida. –