BÁSNÍK UMŘEL.

Básník umřel, jako člověk zmírá...

Přišla vlna, loďku vrhla v skálu,

o ni rozbila se loď i lyra –

ach, jak všecko připjato jest k málu!

Voda tělo vrhla na pobřeží,

na mrtvolu blízcí padli v pláči –

zvony rozhlaholily se s věží,

dlouhý průvod ke hřbitovu kráčí...

A zde na břehu Tvé lodi trosky,

zbytky lyry a knih Tvojich listy –

duch Tvůj, jiskry žár v němž dřímal božský,

k jinému již břehu dospěl čistý.

Přikleknul jsem k troskám, Tvou vzal knihu,

zrakem přeletěl jsem její řádky,

v nichž Jsi slovem zachytit chtěl v mihu,

nač je život lidský příliš krátký.

A zas oči Tvé zřím, smutku plny

kamsi v dálku mlhavou jak patří,

v kraje zádumčivého jak vlny

noří se, zkad vyšli Čeští Bratří.

Slyším hlas Tvůj hlubokého tÓnu,

ruky vzmach zřím, pozdvižení hlavy –

nezní ke mně žalostný hlas zvonu,

nezřím za rakví Tvých přátel davy.

A v té chíli, u Věčnosti moře,

zatím, Tvé co pohřbívali kosti,

co je všecky objímalo hoře –

pochopil jsem taje nesmrtnosti.

Zde Tvé lodi trosky, zbytky lyry,

nekonečné moře, obzor siný –

a Ty's u mne, jak vždy dobrý z míry,

tentýž jako vždy – a přec tak jiný!

Jak bych zřel Tě přimhouřeným okem,

jako kdybys zjevil se mi v snění –

neslyšitelným Jsi přišel krokem,

když jsem verše Tvoje četl v chvění...

Přijdeš takto, kdykoli se snivá

duše verši Tvými v hloubi vzruší –

jako vánek večer v květ se schvívá,

tak se schýlíš k neznámé té duši.

Šeptem dopovíš jí, co's chtěl říci,

co Tvá ruka v knize nedopsala,

nežli shasnul zrak Tvůj zmírající,

nežli Tvoje loď se ztroskotala...