Básník.

Jak růže bílá, která voní

v měsíci lásky, básník jest.

Což na tom, zda ta růže voní

ve vzduchu velkých, hlučných měst,

či zda v samotu zakletá

kdes beze zvěsti odkvétá?

Tou, jíž jest – růží – zůstane.

A jako hvězda, která svítí

měnivým leskem; neví nic

zda člověk bdí; jen sní a svítí

svou čistou září víc a víc,

a kol ní šumí aether jen

jak tichá hudba, lehký sen,

a její zář – ta nehasne.

A jako labuť, která zpívá

do šera píseň poslední.

Co na tom, zdali noci zpívá,

či zda se k ránu rozední?

Má na tom dost, že bůh jí dal

klid, písně, sny, a že jí přál

být čistou, bílou labutí.