Básník

Stokráte si řekneš, jak je sladko v klidu,

v němž si duch jak řeka na tišině hoví,

vzdálen velkých vášní bojovného lidu,

konejšící srdce rozumnými slovy:

v klidu rozkošné a moudré vzdálenosti,

v čistém vzduchu prostém zvířeného prachu,

kde jak zpěvné ptáče píseň blaženosti

jitřní mlze dáš i západnímu nachu –

ty blázne!

Neboť stokrát znova vybuchneš a vzplaneš,

s nezkroceným srdcem rozběhneš se k lidem,

zajásáš a zahřmíš, na tribuně staneš,

spálíš všechny mosty, jež tě pojí s klidem:

opět plamen jsi, jenž do krvava tryská,

rudý praporec, jenž obětí všech větrů,

bolesti, jež drásá, radosti, jež výská:

píseň odboje ti vzdorně srší ze rtů –

ty blázne!

Stokráte si řekneš, jak je blaze v boji,

když to v srdci kypí, v mozku rozpíná se,

za odvěké křivdy, když se divě hojí

děti běd a práce na ztučnělé rase;

stokrát za svou lásku v nerovnou jdeš půtku

s hmyzem nehodným i gesta pohrdání,

za svou pravdu, slovo bez mdloby a smutku

se světem se rváti chceš až do skonání –

ty blázne!

Neboť stokrát znova zradíš pustou vřavu

oklamán a zhnusen, zmrazen v srdci rudém,

nenávidě sebe, nenávidě davů,

za protivníky se zardívaje studem;

stokrát ztratíš víru v lásku, která souží,

v úspěch, smysl bojů, v sílu, která zvadla,

trosečník jsi, sketa, jenž se v úkryt plouží,

vlaštovka jsi, která cestou k jihu spadla –

ty blázne!