Básník.
I já sem se zrodil v Arkadii,
Také mně sudičky v době svaté,
Příchozímu v světa komedii,
Slibovaly hory zlaté.
Od té chvíle, chvíle třikrát zrádné
V lůnu přišlé budoucnosti
Nalezl sem strastí dosti,
Slasti ale – žádné. –
Jako snové
Prchli mládí mého dnové;
Vyvinuv se metle zlého kantora,
Výš sem hledal doufané své ráje;
Bez moudrého mentora
Projdu Římanů a Řeků starých háje,
Probřednu mudrctva moře černé –
Tu mě lapnou teprv chvíle perné.
Něčím sem přec býti chtěl,
A tu žil sem v onné chvíli,
V níž sem cestu k svému cíli
Volit měl.
Právní cestou moje touha
Vést mě chtěla k cíli žádanému –
Vtom sem zaslech’ k hoři svému,
Právní cesta že je dlouhá.
Pak sem lékařem chtěl být,
Však i tu mi bylo zřít,
Že též lékařů již dosti.
Nechtěl sem být právníkem,
Nechtěl sem být medikem –
Tak sem se stal, moji páni!
Bezpochyby z povolání –
Básníkem.
V každém stavu člověk něco zkusí.
Provazník se stříci musí,
By mu jeho řemeslo
Na krk nepřišlo;
Proto vždycky zpátky kráčí.
Ješto všickni vůkol plačí,
Musí kantor, třebas nechtě tomu,
Zpívat, co mu hrdlo stačí.
Hvězdář nesmí v noci domů;
Tkadlec pro stav není v stavu
Ke slavnému přijít stavu;
Hrobník jiným kopá jámu;
Rolník v botách nosí slámu.
Že má každý člověk křížek,
Pravda jesti stará již;
Ale spisovatel knížek –
Věřte, ten má celý kříž!
Šťastný ten, kdo za čas žití svého
Neutvořil verše jediného.
Již ta práce – veršování –
Ukrutné jest namáhání;
Neb kdo hodlá veršovat,
Musí umět rymovat.
K valné řadě obtížností,
Co jich vím,
(Jest jich věru do sytosti),
Patří také rým.
Rým u verše býti musí,
Bez rýmuť jest verš jen kusý.
Napiš prolog pěkný, řádný
Bez rýmu – a na mou čest!
Neuvěří tobě žádný,
Že to také báseň jest.
Kdo má málo rýmů ve svém skladu,
Musí rymovat vše na hromadu;
Ku příkladu:
„Děvče jako květ,
Outlých boků,
Staré sotva šestnáct let“
Na to: – „osmdesát roků“
Aneb: „šedivé již vlásky“ –
Na to: „plamen lásky“;
Na „milosti plamen –
Amen.“
Co je rým,
To jen básníkové vědí;
Běda – já to také vím!
Člověk skoro půl dne sedí,
Než myšlénku řádnou utvoří;
Nemá-li k ní rýmy žádné,
Tuť se plody mysli řádné
V početí hned umoří.
Jak mile cos básník utvoří,
Hned se rychle vyšňoří,
Ku knihkupci hned s tím pospíchá,
Běží, letí, jedva oddychá;
Blahý sen
Krátí jemu dlouhé chvíle.
„Udělám si dobrý den!“
Ve nadějné době
Myslí sobě;
„Strasti musí na stranu,
Jak peníze dostanu.“
Jak mile že přišel k cíli
Zaklepá, i chvílku čeká –
Vůkol ticho – již se leká –
A když hodnou chvílku stál,
Zazní slavně: „Vstupte dál!“
Básník vstoupí jako dívka nesmělá,
Na sta slušných poklon nadělá.
Pan knihkupec vážně vstane:
„Co se líbí, drahý pane?“
Načež básník se vší šetrností:
„Já bych prosil – tu – tu – maličkosti,
Tu mám román, sluje: Den a rok;
Tu je epos: Horimírův skok;
Tu jsou na Julinku čtyry znělky,
To jsou celky.....
A tu kousek dramatické maličkosti.“
Dobře, dobře, to mě těší,
Že se svého chápají ti mladí Češi,
To vám ke cti, že své slasti
Pokládáte v blahu vlasti,
To vám sluší ke cti, chvále,
Pokračujte jenom dále;
Odpusťte však, nemám čas,
Musím na kvap někam jíti;
Až budete něco míti,
Můžete to přinest zas.“
Vezme spisy a jde pryč.
Načež básník: „Pěkně prosím, což pak nic
Stranou nějakého honoráru?“ –
„Přítelinku drahý, velkých darů
Za svou práci čekat nesmíte,
Pomyslit si musíte:
Máti vlast jest chudá máti,
Chudá máť jen láskou platí;
Budete-li ale chtít –
Můžete sem přijít sám –
Může být, že místo honoráru
Asi deset exemplárů
Vám přec dám.“
Básník se svým honorárem
Musí stát za pivovárem. –
To však jsou jen obtížnosti malé;
Slyšte, prosím, dále!
Sotva knížka uzří světla,
Již již na ni čeká metla;
Recensenti, kritikáři
Hned se sejdou ve svém kanceláři.
Nepsal-li ji zboru jejich oud,
Zavede se nad ní přísný soud,
A tu ubohého básníka
Perná sklepá kritika.
Kdybych hlásal Achillovy hněvy
Silou božskou, duchem Homérovým,
Kdybych uměl krásu české děvy
Líčit perem Petrarkovým,
S Ioungem kdybych o půlnoci lkal,
Nad hvězdy i s Klopstockem se bral,
Kdybych něžnost Kollárovu měl,
S Čelakovským hlasné písně pěl,
Kabnerovým vtipem tepal svět,
S Byronem vynášel z hrobu květ,
Kdybych myslil, líčil, zpíval bez chyby,
Bychť se líbil každému: –
Můj-li spis se kritikářům nelíbí, –
Již se nesmí líbit žádnému!
Komu však se zalíbilo v satyře,
Toho teprv učí manýře...
Mor a hlad a recensenti
(Kdo nevěří, nechať zkusí,
A pak semnou vyznat musí)
Jsou tři stejní safienti! – –
I ten lid teď básním málo přeje;
Jeden na ně zuří, druhý se jim směje,
A ti, kteří básně slabikují,
Tvorce jejich divně posuzují:
Ten jim zpívá, co již každý umí,
Tomu zase žádný nerozumí;
Ten jim lítá tuze vysoko,
Onen leze příliš hluboko;
Ten se tuze na jiné jen dívá,
Jiný zas jim o sobě jen zpívá.
Jindy, jak nám staré svědčí hlasy,
Byly na básníky lepší časy.
Jindy také jiní lidé žili,
Básníky své řádně ctili;
Věncem aspoň bobkovým
Miláčky své ověnčili:
Básník, poctěn darem takovým,
Myslil, že má božské hody.
Dobře, že to vyšlo z mody;
Věnec z bobku – toť jsou hračky,
Které se již na nic nehodí,
Leda jenom na omáčky.
Jiný duch teď v světě vévodí!
Tenkrát dostal pěvec věnec, ne-li víc;
Nyní nedostane jistě – prachem nic.
Kvočna sobě jídlo vysedí,
Opice si ořech vyšaškuje,
I ta nemotora medvědí
Chleba dosti sobě vytancuje;
Básník ale....
A tak dále.
O kéžby to lidstvo poznat chtělo,
Že ti veršotepcové
Nejsou pouzí duchové,
Že má básník také tělo!
Kdo chce ode země žít,
Musí na ní také dlít;
Vyleť k nejvyššímu pólu,
Chceš-li žíti, musíš dolů;
Z třpytících se hvězdiček
Nepučí se chlebíček,
Z milostného luny světla
Nesplete se na chlad metla;
Žito, proso kvetou v blátě;
V propast musí, kdo chce chodit v zlatě!
Že má každý člověk křížek,
Pravda jesti stará již;
Spisovatel ale knížek –
Věřte, ten má celý kříž!
Neboť jeho těžkosti
Ani smrt ho nezprostí.
Za rakví mu ještě běží
Hádky, pletky, rozbroje,
Ba i když již v hrobě leží,
Ještě nemá pokoje:
Když už dřímá v hrobce chladné,
Teprv počnou hádky řádné,
Byl-li klassickým neb slaměným,
Milostným neb dřevěným,
Psal-li ohněm nebo vodou,
Řídil-li se novou modou,
Přál-li pánu čili rolníku;
Na to ale hledí zvlášť,
Nosíval-li řecký plášť,
Neb jen římskou tuniku.
Blažen ten, kdo za čas žití svého
Neutvořil verše jediného! –