BÁSNÍK

Čím mohu být ti, mladý příteli?

Chceš stále nový hlas, ať v životě, ať v lásce,

ať v drobného dne každé částce;

své srdce dát chceš odevzdáním pokorným.

Host starý přec jen sevšední,

i šaty obnosí se v styku všedních dní,

a, možná, – častý zjev že je ti odporným.

Leč... pravý, dobrý básník nesestár'

svým vnitřním světlem, které zářívá

jak okno poslední kdy v noci svítívá,

když všecka zhasla už. Tenť dán mu božský dar,

kdy všecka okna znenáhla se stmívala

jak mdlé již oči usínající,

by v jednom ještě lampa svítící

až do dne nezhasínala.

Ať v okně tom se umírá neb churaví

neb neumělým slohem dopis lásky skládá,

to člověk vždy v něm bdí, starosti u hlavy,

otázky odpověďmi doprovodí,

to čeká někoho neb z domu vyprovází,

to odříká se nebo od Boha cos žádá,

to svítí, čeká, čeká dosud na člověka,

jenž v bolesti se rodí.