BÁSNÍK.

Přes hroby mrtvých k živým přicházím,

bych naslouchal, jak plápolá jich Srdce...

Já rána miluji, bych probouzel...

Já čekám večerů, bych pohřbíval...

Můj svět se zdá být lidstvu odlehlý,

z nejvyšších kultur že mé rostou Sny.

Svět věží imaginárních a vrcholů

jen výšky miluje a obzor, hloubky ztracené...

Můj svět jde ze samot a visí nad Zemí,

kde, divák bez dechu, jsem zachytil se v letu

na větvi stromu, jenž ční k nebi obrovský.

Kdys Démon zavržený s výše klesnul jsem...

Však díky: křídly ohořelými

já dosud mávám. Dosud vzdor můj nehasne.

Já úžas, nebezpečí miluji.

Já sestupuji často, abych naslouchal,

jak lidská srdce mrou... Mne dojímá

těch probuzených první pozdrav za rána

i slova poslední těch mroucích u večer...

Já rád bych vzbouřil velké Odvahy,

otroctví vyštval z klecí, smutně tančící

na trzích v podvečeru, k lampám čoudícím,

ku kolovrátků hudbě, k smíchu milenců,

k jich smyslným obětem v hájích setmělých,

když zisk svůj počítají kramáři...

Já rád bych pootevřel ventily

staletých bolestí, jež kypí, vrou,

div nerozrazí pouta svorů železných,

když bezpečni se cítí lidstva hlídači...

Svá brousím slova, božstvům urvaná

na žhavém zlatu poledního slunce...

A čekám dne a čekám hodiny...