BÁSNÍK.

Ty uchvacuješ pocit okamžiku

a dojem každý v rhytmu lehkou síť,

jak úsměv by to spanilých byl rtíků,

jenž praví hochu: „Večer jistě přijď!“

Kol tebe zástupové stejně cítí,

však bol i radost zamlčí jich ret,

je skále chladné podobno jich žití,

jež zlato lačně zamyká v svůj střed.

Co láká tě a nutí mluvit v básni?

Zda lehčí tím je srdce tvého tíž?

Ti mlčenliví – snad jsou více šťastní,

však pouze ty, co věčné, vyslovíš!