Básník.

Šel kolem mne. Bledou mu věnčil tvář

Vlas temný, splývající s skrání,

Z oka šlehala hrůzná, pyšná zář,

Vesuvu zář tak svítí v umirání.

Na hrdém čele runy vyryty:

Poznal jsem pěvce hněvy brněného,

Jemuž náděje světa zabity,

Promethea za zpěvy zkoušeného. –

V ňádrech mu písně vrou od dávných let –

Leč ruka pevně rty k mlčení svírá:

Zapěje-li, pobouří sobě svět –

A přec se píseň poutům ňáder vzpírá.

Má rvát si, zapěv, časné šediny? –

Zdrcená slza v oku se mu třpýtí,

A v ňádrech jeho děsné ruiny,

V ňádrech, v nichž člověčenstva tužby skryty.

Má pítí jedy chátry duševní?

Ta neodpustí velikost a slávu –

A kdo je trpkou pravdou oslní,

Vláčí ho jásajice na popravu.

Snad oslyšen potuchne jeho hlas,

Jak hnizdo orlat v moře se skal ssváté – –

Tak přemítat ve choré duši dlouhý čas

A tisknul srdce světa bolem jaté. –

Dobojoval. – Již hřímá v paláci,

A zpívá bratřím bídou ujařmeným

O hodině, jež mnoho zpřevrací – – –

Zkrášlen jest slávou – leč též jménem kleným. –