BÁSNÍK.

Jen hřímej, básníku, jen hřímej do těch davů,

tvůj zpěv jim v dlouhé chvíli pro zábavu;

po dobrém obědě než k spánku schýlí hlavy,

při žhavých verších tvých jim dobře břicho tráví.

Když čte o řítícím se na vlast nebezpečí,

že nutno jednou vstát již a již sáhnout k meči,

že nutno s hrdostí a bohatýrstvím v čele

již jednou vykřiknout a zdeptat nepřítele,

jenž na nás doráží, na práva naše plivá,

buržoa hově si, tvým slovům v souhlas kývá.

Až přečte knihu tvou, dál žitím půjde chutě,

červenobíle mluvit, jednat černožlutě

a nepříteli dál zas lízat bude paty.

Nač rvát se? On tak rád je, že má pokoj svatý!...

Jen hřímej, básníku, v to plémě Jidášovo,

než vyřkneš je, v své krvi stop své každé slovo

a doufej dál, že jednou poctivý boj vzplane,

tvá vlast že zdvihne z pout své údy rozedrané,

že podlý zbabělec se změní přes noc v reka!

Jen hřímej! Po smrti přec odměna tě čeká!

Pak sochař vytesá ti pomník umným dlátem,

zvěst o zásluhách tvých tam napíší ti zlatem,

řečníci o slávě tvé v sálech budou ječet

a chválit verše tvé, jichž jediný z nich nečet!