Básník.

Hle básník, dříve druh bohů,

štítonoš pravdy a krásy

a Mus,

temenem do nebes sáhá,

nohama prachem však bředne

nepoznán lidmi, klet bohy.

U jejich stolu dřív hostem

z věčnosti popíjel číše

vždy blah,

ovit jsa milosti květem,

růžemi něhy a lásky,

nepoznal touhy ni žalu.

S Olympu pozíral dolů

na věku zaváté stopy

a zas

na věků dráhy budoucí,

v hlubokost nebe i země,

moře i pekla i srdce.

Vesmír svou obsáhal myslí,

života meze i smrti

ves čas;

zřel, kterak tvorstvo se zmítá

záštím a vášní a zlobou;

vše zřel a litoval lidstva.

V duši mu zvolna se hlatil

vroucnosti rubín i žalu,

ten skvost,

jenž na dně srdce mu leží,

syt jeho horoucí krví

i svatým nadšení žárem.

Před věky mocen a štasten

uvržen Titánův mocí

byl v prach;

bloudí v něm krvavou nohou,

s krvavým srdcem i čelem,

neznaje míru a klidu.

Vzpomíná nadzemské krásy,

nektaru věnčených číší

i snův

vzbuzených polibkem zory:

krásných a milých a svůdných,

o velkém poslání lidstva.

Lidstvo však klesá a padá;

člověk se přidružil k zlobě,

ó žel!

bližního stává se vrahem,

démonem hněvu a vášně,

nohsledem zhouby a vraždy.

Básník pak, pomoci touže,

bloudí, štván vlastními bratry,

sem tam;

hlas jeho zaniká slabý

v pokřiku křivdy a pomsty,

při zvuku broušených zbraní.

Nešťastník! Rozdvojen srdcem

nebes zřel blaho i světů

zlý vzruch.

To ve snu srovnává všakém,

ale jas božského klidu

navždy mu unikl z ňader.