BÁSNÍK.

Nu ano, vidím... Ostré kontury...

dům, v kterém žiji, že? A zase dům

a řada domů sbíhajících se

a moře domů... Město veliké.

V něm pobíhají malé starosti mé,

košilaté, nemyté, spuštěné.

Starosti moje jako člověka –

Starosti moje jako občana –

s různých tak hledisk několikerým

jsem otcem. Vida. Proto zbudily

mne ze snů těžkých, vroucích, neplodných.

Je nutno obléc, umýt, učesat

starosti svoje. Leč – jsem nešika.

Necítíval jsem slunce, sníh, ni déšť.

Lhostejně táhly vnějška rysy kol.

Já do sebe zřel a ne na venek.

V jiných jsem chodil krajích. V těchto ne,

jiné jsem druhy než dne druhy měl

a melodiím jiným slouchal jsem

než zvukům, ze vzduchu jež rostly kol.

S nechutí jen jsem probouzel se vždy

dotekem vnějška. Krásnou byla by

i smrt mi tehdy byla bývala.

V sobě jsem žil. Co ve mně umírá,

to neumírá. A co kolem je,

to lhostejným mi. Nemiluji to.

A pak ten obrat přišel, přeměna.

Zvrat... Dobrým zachycen jsa násilím

a stenaje, jsa hotov zavraždit

ty, jejichž prsty okno protknuly

blouznivé duše, vzdychavé to sklo –

jak z otravy se budí morfiem –

jsem k vědomí byl sebe zlomcován...

Zapadly kraje... Druzi zmizeli...

Co těžké hrany táhnou do dáli

zdlouhavým zpěvem, kolovrátek hrá

zpěv pouliční „Marianko má“.

A vstávám... Ruka neumělá má

starosti malé moje, košilaté,

nemyté, spuštěné a nečesané

myje a češe, obléká a chová.

A zabita je,

a zabita je duše básníkova.