BÁSNÍK

Sestoup Mojžíš se Sinaje

tiskna k hrudi drahé desky,

v něž mu řadu přikázání

sám byl napsal Hospodin,

vidí: celý tábor Židů

v horečném je vytržení,

hlahol trub a jásot zpěvů,

cymbál, tance víření –

levitové, starší lidu,

kněží, muži, ženy, děti –

všichni v spitém chumlu tančí

kol zlatého telete –

koho nenesou pak nohy,

stranou sedí, přikyvuje

rozzářeným zrakem hledě

k bůžku vyvolenému –

lítost, vztek – a Mojžíš mrštil

o zem deskou přikázání,

rozbil modlu, práskal národ,

jenž se rozběh zbaběle –

Kolikrát se od těch časů

divadlo to odehrálo!

Hloupost, jež se zrodí v lidstvu,

stále opakuje se!

A ten básník, který nese

s hory přikázání boží,

mrští jimi v zlosti o zem

a hůl zvedne na národ.

Aristofan, Lukianos,

Dante, Cervantes a Shakespeare,

Byron, Hugo, Leopardi,

Gogol, Puškin, Lermontov,

Giusti, Barbier a Kollár,

Neruda i Čelakovský –

všechna drahá svatá jmena

z lidstva vděčné paměti –

neboť lidstvo je jim vděčno

za rány, jež byly lékem,

za oheň, jenž vypaloval

pošetilost z duše mu –

Arci potom a zas a znovu

postavoval nové tele,

dal se v tanec kolem něho

za hlaholu bubnů, trub:

Nesmrtelně žije hloupost,

nesmrtelně touha pravdy

a ty zápasí a rvou se

v duši lidstva ubohé.

Básníku, ty nezapomeň

na své poslání a úkol,

v stránku světlou duše lidstva,

v posvěcení svoje věř!

Zákon hlásej, který stojí

nad zákony dne. A modly,

jež den zrodí pošetilý,

roztluc svatým hněvem svým!

Toť tvá cesta. Všecko jiné

pěšinky jsou titěrností,

papírových her a květů

k nepaměti propasti.