BÁSNÍKOVA CESTA.

A jednou, když jako boží tvor jsem vyšel

v svět, mladý a smělý, já nad sebou jsem slyšel

čas vlny své sbírat a přese mne bít...

Přes rodného domu naivní štít,

přes místa, kde plaší opeřenci

z hnízd rozlétli se, sourozenci

a rozneseni kams do čtyř stran

z omšených, starodávných bran,

vlnami času odplaveni

mizeli v života zápolení,

by sami jen ze svých radostí rostli,

a sami jen rostli ze svých ran...

l mne tak odplavil časů proud

v svém slunci a dešti. A jak mne smýval,

sny ve mně zaklel a ve mně zpíval,

přes hloubky, strže a hory čnící,

přes vše, co se mnou musilo plout:

kořeny v mojí krvi tkvící

a květy mé sluncem se napájející.

Až jednou jsem veplul v zátoku

snů krásných a kouzelných... Skutečnost

se zrcadlila v jich hluboku,

však myšlena byla pro věčnost...

Kol ostrovů plul jsem, jež nad vlny čněly.

Kouzelné hlasy na nich pěly

zelení čerstvou a stínů chladem.

Kdos vztahoval svoje ruce v touze

v blouznění snivém a chtivém a mladém,

a volal toužně a dlouze...

A jak jsem plul

tou zátokou, život výskal s břehů,

a jak jsem plul, cítil jsem ze zahrad něhu,

již s vůní van ke mně dul,

a viděl jsem tančiti ženy a líbat

své drahé a nad jich čela se shýbat...

A květiny cítil jsem v schodištích domů,

jež snoubencům dýchly v noc svatební.

A zaslech’ jsem doprovod hudby k tomu

z radostně žitých dní...

Mé představy rostly a hasly rychle,

zas mizely za mnou, pouhý sen.

Vždy něco zbylo, jak lásky ztichlé,

jak touhy a vzpomínky v příští den...

Já vmísil se v zástupy, cítil jsem s nimi,

žil s nimi, zrál činy jich úžasnými,

já miloval je a s nimi rost.

Oh, stále, oh, stále být unášen...

Sen, jenž mi však zvěční skutečnost,

nechť nenajde půdy, ni majetku, času,

ni prostoru v nekončícím žasu...

Nechť unáší mne na věčnost...