Básníkova jizba.

V tu jizbu básníka, kde tká on hvězdné touhy,

svit slunce zlacený vždy z večera až padá,

v šer pustých fantasmat mu záři vzletů vkládá

a víry červánky v mrak jeho duše pouhý.

A září na obraz, jenž visí nad knihami – –

Ó dívčí profily, jichž zjev se v duši spouští,

když západ našich dnů už zmírá v světa poušti,

jen záře vzpomínky tu v posled zbude s námi!

Ó slunce, genie, jenž zmíráš v zářné slávě,

k nám, snílkům šíleným, ty sotva v smrti vcházíš, –

čím jásavá tvá smrť je smutné naší hlavě?

Jdi, zjeve ohromný, jdi v lepších světů říše,

v té záři krvavé, již v nekonečno házíš,

v tvých zlatých požárech my umíráme tiše!