BÁSNÍKOVI.

Když, básníku, zřím tebe na ulici,

jak v mráčky dum máš ponořenou líci

a nevidíš, že slunce mdlé nám svítí,

že lid jak prach se rojí po ulici –

vždy ptám se, v který sladký země kout

se tvému snění zalíbilo plout;

i z ticha bojím se tě pozdraviti,

bych nemusil tě z dumy vytrhnout.