BÁSNÍKOVI DNEŠKA

Těžko je pozdvihnout bídy kříž

nejupracovanějších, smutných.

Ty máš tak pěstěné nehty, ty sníš.

Dobrý básnílku,

revoluce je ti slovní hra,

sensací je ti krveprolití,

tobě je nemožno činem ubíti

k smrti co určeno, umírá.

Nad dobro lidí miluješ

pouze jen dobrácké svoje sny,

sobe sám stačíš si, honosný.

Za babským žvastem, horečkou valut,

výkazy bank a triumfy kopáčů,

za světem z milosti trpěným

pokyny spekulujících boháčů,

šouráš se teprve ty

se svým obdivovaným jazz-bandem;

všichni se smějí, jak jsi hloupý,

pouťovým brakem že každý tě koupí.

Za Darwinova silného jedince

kolektivní svět rodí sílu

v porodu těžkém.

A ty? jak had se svlékáš v chvilince,

talentek malý se do pestrých cupuješ dílů,

abys pobavil

exotickými tanci

dobrodince zbohatlé, snoby k bídě hluché,

ale ne ony bratry, dělníky prostoduché,

čekající tvých prostých slov

jako božího daru k nejhubenějšímu žvanci.

Hraj si se svými vyumělkovanými světy;

boháč jich nepotřebuje, dělník jim nerozumí.

Za límce přitáhnem před soud viníky,

s hysterickými po revoluci výkřiky,

lenošně když tak udivovat umí

kavárnu pod kouřem modravým,

programem tuze křiklavým.

Třeba nám silného slova je daru.

Do boku Kristova prst svůj vložit.

Květinu novou růst vidět na suchopáru.

Živoucí vodou ducha ožít.