BÁSNÍKOVY NOVÉ LÁSKY

Ze zimních parků město rýsuje

nestvůrné domy... Příkrá světla hasnou.

V tu chvílí chodec tolik miluje

noc tichou, bezehlasnou.

Pláč umíněných větrů naříká,

jak chtěl by kdos mít to, co nelze míti.

I ve vlastním to srdci zavzlyká.

Však tomu lze už nejmíň uvěřiti.

Poslední listy v stromech, na keřích

jak za milenci šeptaly by echem.

A z lavic parku žhavých očí hřích

na místě světel hoří horkým dechem.

A ty? Se chystáš v noci hvězdnaté

do dálky věčných snů svých... Vyjít z brány

tmavými hvozdy k stráni vzepiaté

ku obzorům a projít lesy, lány,

a nepozorovat, že tisíc mil

jsi ušel, sny tvé nové jinou řečí

že mluví a že v roztoužení cíl

jsi našel, v umění svou lásku větší.