BÁSNÍKU

Svět herci zabydlen, a v propadlišti

je konec všech, kdo po jevišti kráčí.

A hrajem všichni. Jáma v roli příští

snad zavolá. Teď kulis přítmí stačí.

Jen jako skutečnosti matnou tuchou,

snad žité. Kdy? Pod jakých sluncí jasem?

Zrak prodírá se masek kázní hluchou

a touha chvěje naučeným hlasem.

Však chvíle vzejde. Díky! Nízký poval

se rozstupuje. Pravé nebe září,

a vítr ústa lžemi zprahlá ovál

i horkou bolest odhalených tváří.

Zříš krásu bližních, krásu věcí nahou,

jak žula pevnou a jak trávník prostou...

Slunečný pohled stanul nad tvou drahou.

I z černé jámy petrklíče rostou.